Hudba  (seznam skladeb)

Ještě v Ústí nad Labem mne rodiče přihlásili do hudební školy na klavír. Mé začátky byly, pokud si vzpomínám, velmi špatné a mnoho jsem se toho nenaučil. Proto mi k tomu příliš nepasuje, že jsem se už v té době pokoušel skládat nějaké skladbičky, později i písně. Tehdy se ale stala zvláštní věc: Naši rodinu navštívil Samuel Verner z Prahy a po produkci jakýchsi mých hudebních blábolů mi svěřil úkol skládat české duchovní písně. Na to mi trpělivě posílal texty, zpočátku skoro výhradně texty psal podle mých neumělých melodií. Teprve později jsem si jeho povolání do této služby plně přivlastnil a držím si ho dodnes. Moje manželka při vzpomínce na Samuele Vernera v Soukenické ulici měla krátký referát a v něm označila tohoto českého mistra slov za proroka a anděla. Myslím, že v obojím objevila dnes už něco nesporného.

Když jsme se přestěhovali do Prahy, přešel jsem kromě základní školy i na pražskou hudební školu. Naprosto náhodou jsem spádově patřil do školy v Praze 4, která tehdy patřila k nejlepším a nadto jsem dostal učitelku opět jako z nebe. Vzpomínám si, jak byla Věra Myslivečková nešťastná z toho, jak málo toho umím a musel jsem začít skoro od začátku. Měla ale jedinečný dar získat své žáky pro hudbu. Kromě velké náročnosti to bylo tím, že s námi jednala jako s hotovými umělci. Zvala nás často domů na čaj, tam nám přehrávala gramofonové desky a povídala s námi o hudbě, o koncertech a umělcích. Vzpomínám si, jak s námi jednala při našich veřejných vystoupeních: už nám nic nevysvětlovala, neradila, motivovala nás k maximálnímu výkonu tím, že dávala najevo, jak se těší na naši hru a jaký z toho má požitek. Ještě s jedním spolužákem (Janem Jílkem) jsme jezdili po různých soutěžích a z not, které doma občas otevřu (na víc dnes už nemám), asi jsme opravdu hráli dobře.

Mé učitelce jsem začal nosit i mé skladatelské pokusy. Řekla mi, že toto ona neumí a sjednala mi konzultace s ředitelem, který byl skladatel a vůbec ne špatný (nevzpomínám si momentálně na jeho jméno). Ten mi doporučil studium harmonie, tak jsem si koupil učebnici Kofroně a pokoušel jsem se to do sebe nasoukat. V té době jsem stejně tak hledal pomoc i v církvi u všech slovutných muzikantů. U žádného jsem ale nikdy žádnou pomoc nenašel, teprve později jsem si uvědomil, že mé očekávání nebylo správné.

O něco později jsem dostal další jedinečnou lekci. Nebylo to od nikoho menšího než Petra Ebena. Dodnes si vzpomínám na jeho neopodstatněně laskavé posouzení mých písní na texty Františka Zelinky z Brna. Seděl u klavíru, náznakově písně zpíval a k tomu z mých not hrál tak, že jsem skoro věřil ve své mistrovství. Bylo to ale tím, že to nehrál dobře, resp. mu prsty hrály cosi jiného. Tak se z toho ale radoval, že si toho dodnes cením. Chtěl jsem od něj vědět, mám-li dál studovat harmonii, jak mi povětšinou jako jedinou radu dávali církevní odborníci. Zeptal se mne, jestli se skladbou hodlám živit a když jsem mu řekl, že určitě ne, kupodivu mi řekl, že to není účelné. Pak mi kladl na srdce, abych především cvičil svůj hudební vkus a cit. Bez toho je harmonie pouhou neplodnou teorií, naopak citem i teoretické nedostatky sám objevím. Co se týká studia teorie jsem ho neposlechl, ale v tom, co mi řekl, je obdivuhodná moudrost a pravda, které se stále držím.

Když jsem se dostal do Ostravy, získal jsem dvě cenné zkušenosti. Předně jsem musel unést zcela jinou učitelku klavíru. V té době jsem měl o sobě už dost vysoké mínění a když mě učila řadu týdnů pokládat ruku na zavřený klavír, hrát nejjednodušší prstová cvičení a vůbec mě začala učit jako naprostého začátečníka, všechno ve mně vřelo a několikrát jsem doma prosil, abych už tam nemusel chodit. Nakonec jsem tam zůstal a udělal jsem dobře. Celý problém byl v tom, že jsem podle ní měl příliš slabý úhoz a malou sílu v prstech. Zahrál jsem sice leccos, ale ona chtěl víc. Byla to pro mne škola trpělivosti a sebeovládání. Asi mne přeučila dobře, protože později na konzervatoři mě má učitelka pořád chtěla někam posílat na koncerty, protože prý mám dobrý styl hry.

Druhou věc, kterou jsem získal v Ostravě, byla hra na varhany. Ve sboru církve tam doprovázel Sandro Legát, bývalý spolužák Petra Ebena z AMU (on mi také sjednal u Petra Ebena první audienci). Jak to vzniklo nevím, ale jednoho dne jsem se stal jeho žákem a ještě s jednou dívkou jsem pak nějakou dobu chodil cvičit k němu do červeného kostela na velké klasické varhany. Hráli jsme jednak všemožná cvičení, učil nás ale především hrát z kancionálu. Byl pověstný pedant, takže se mu povedlo, že dodnes nemám problémy číst kancionál tak, jak je na varhany potřeba, tj. třířádkově (obě ruce a nohy). Učil nás zásadně nešvindlovat, ale precizně hrát to, co máme. Měl jsem navíc jedinečnou možnost se to naučit, protože většinu bohoslužeb jsem pak také doprovázel. Když jsem odešel na studia do Prahy, moc se mi to hodilo, protože jsem pak hrával několik let v Soukenické a pak i v Horních Počernicích.

Ještě za působení v Ostravě jsem pracoval s pěveckým sborem. Řídil ho můj otec a já jsem mu dělal korepetitora. Často mě to nebavilo, ale získával jsem první zkušenosti s vícehlasem a tím, co zní dobře a co ne. V té době jsem už skládal některé písně v úpravě pro smíšený sbor a hned jsem si mohl ověřovat, jak to zní. Protože jsem nechtěl, aby lidé věděli, že to je od mne, vymyslel jsem si pseudonym Pravdomil Sever. Příjmení vzniklo samovolně při jedné zkoušce, kdy jeden ze zpěváků mou píseň okomentoval: "To je nějaká severská píseň." Kromě písní pro sbor jsem skládal i písně pro mládež a později se dokonce dostaly do celorepublikových zpěvníčků (V Písničkách na cestu ještě některé s mým pseudonymem).

Během studií v Praze jsem mládež doprovázel na klavír nebo na kytaru a asi trochu samozvaně jsem tam cvičil zpěv mládeže. Se skupinou děvčat jsme se pokoušeli dokonce o nějaké klasické vícehlasy a ještě nedávno jsem se s pamětnicemi hrozně nasmál, když jsme vzpomínali, jak se děvčata marně snažila v Soukenické z kůru přezpívat tehdejší vichřičnaté varhany, na které jsem je doprovázel.

V Počernicích v době, kdy jsme se tam přistěhovali pěvecký sbor zrovna nezpíval. Určitě jsem to nebyl jediným iniciátorem, ale poměrně brzy se sbor dal dohromady a dokonce jsme měli i malý mužský sbor. Cvičili jsme dvakrát týdně, takže bylo celkem logické, že jsme v jedné době asi zpívali lépe než početnější sbory pražské. Troufali jsme si také na náročné písně, které byly většinou z mé dílny.

V tomto období jsem prošel další důležitou průpravou a tou byla lidová konzervatoř (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka). Byl jsem zpočátku přijat jen na dirigování (u Karla Fialy), o rok později jsem si vzal ještě druhý obor kompozici (u Věroslava Neumanna, dnes ředitele státní konzervatoře v Praze). Bylo to časově velmi náročné: ráno dodělání úkolů do školy, do práce (Akademie věd, resp. můj vedoucí Karel Šmuk mě občas kolem poledne zdravil: "Dobré jitro, Bohumíre!"), odpoledne do školy, večer domů začít psát úkoly a cvičit. Jeden den v týdnu škola nebyla, jeden den naopak byl ještě večer orchestr, kam jsem chodil poslouchat a dirigovat (seděl jsem těsně vedle pultu a kdykoli mi můj učitel mohl strčit taktovku během skladby do ruky - já jsem přitom byl rád, když jsem v partituře stačil sledovat, kde se právě hraje). Obrovskou oběť musela nést v té době moje manželka, protože jsem byl doma skoro k ničemu. Navíc jsem v té době sbíral a upravoval písně do zpěvníku Nové písně II, což trvalo přes dva roky. Jakoby mimochodem jsem navíc založil ke stému výročí Církve bratrské celopražský sbor mládeže a s ním jsme nacvičovali a zpívali řadu let i po výročí (Jana tam pochopitelně zpívala také, stejně jako skoro ve všech sborech, které jsem řídil). Všechny písně, jakékoli jejich změny a varianty, veškeré organizační, technické či problémové otázky jsem konzultoval vždy s Janou (a vlastně nikým jiným) a je pro mne až neuvěřitelné, že to celou dobu trpělivě a ochotně nejen snášela, ale dělala ráda a ochotně.

O několik let později jsem zahládl v Rudém právu zprávu o vyhlášení konkurzu k postgraduálnímu studiu hudební teorie na Akademii múzických umění v Praze. Měl jsem tu drzost, že jsem tam přihlášku poslal, pak se zúčastnil ústních pohovorů a kupodivu mne přijali. Jediná diskuse byla nad tím, že nejsem absolventem skladatelského oddělení AMU, což byla neuveřejněná podmínka. S upozorněním, že na mé případné neznalosti nebudou brát při zkouškách zřetel, nakonec děkan fakulty s mým studiem souhlasil, protože prý vysokou školu mám a jejich chybou nebylo zveřejněno, že by to měla být AMU. Následovaly úžasné dva roky přílivu informací, o kterých jsem doposud vůbec neměl ponětí. Vystřídala se na naší výuce řada předních umělců a i kontakt se spolužáky stál za to, protože já jediný jsem nebyl profesionálním hudebníkem. Tak vzniklo velké přátelství se skladatelem Stanislavem Jelínkem, které trvá dodnes. Už zcela nad očekávání pak bylo to, že jsem závěrečné zkoušky udělal na samá výborná ohodnocení a profesor Riesinger mi řekl, že to bylo vůbec poprvé v historii, kdy tímto studiem prošel amatér a ještě bez AMU.

V závěru našeho působení v Horních Počernicích jsem byl požádán, abych se stal sbormistrem Mužského sboru Církve bratrské v Praze. Za dirigentským pultíkem jsem pak byl sedm a půl roku, mám dojem, že ze všech jeho dirigentů nejdéle. Dodnes těžko nesu, že sbor bratři trochu lacino a svévolně zrušili, protože nyní se v Praze těžko podaří po mnoho let tuto jedinečnou práci obnovit.

Když přišel rok 1989, navrhl jsem v tehdejším hudebním odboru církve, aby se udělal o prázdninách kurz zpěvu. To se také stalo a v Horní Krupé ho vedl Tibor Máhrik. Protože se ho zúčastnila výhradně mládež a navíc velmi zpěvavá, navrhl jsem jim, abychom v tom pokračovali i během roku. Tak začala činnost celorepublikového sboru mládeže Církve bratrské, který si později zvolil jméno Effatha. K tomuto sboru vznikl jako přípravná farma sbor dorostu, k němu obdobně později sbor dětí. Uměle, ale logicky naposled vznikl sbor mužský. Stabilizoval se celoroční provozní řád, který vždy vrcholí festivalem Adventní setkání, kde se všechny sbory prezentují veřejnosti společně (zpočáku to bylo každý rok, od roku 2001 to je každý druhý rok, nyní každý třetí rok). Sbory prošlo už skoro 300 zpěváků a tato tělesa patří zcela určitě k předním církevním tělesům. Osobně si ale cením mnohem více jedinečného duchovního prostředí, které tam vzniká a je nám mnohým velkou posilou a obohacením.  

Že se mezi zpěváky v roce 2009 objeví i můj syn Adam, to jsem pochopitelně nemohl tušit:

Od roku 2010 zpívá Effatha vždy 3 roky: v prvním se učíme nové písně, v druhém a třetím roce koncertujeme. Doprovody nám hraje od začátku Vlastík Bičík a protože momentálně je velice vytížen, nahráváme to u Sondy na CD. Má to tu výhodu, že zpěváci doprovody mají a přesně vědí, co tam Bičík hraje.